Vraceli jsme se autem z výletu. Projížděli jsme krásnou krajinou, silnice se všelijak klikatila lesem, slunce občas zasvítilo mezi větvemi stromů a my jsme se kochali tou krásou.
A potom se za námi objevilo auto. Jeho řidič zjevně někam hodně pospíchal, protože na nás netrpělivě blikal světly, troubil, najížděl ... I na nepěkná gesta došlo :).
Jenže my jsme na té velmi úzké a klikaté cestě opravdu nemohli a ani nechtěli jet rychleji. Byla to hodně nebezpečná situace. Naštěstí za chvilku nebezpečný úsek silnice skončil, my jsme mohli sjet kousek ke krajnici a umožnit tomu netrpělivému řidiči za námi, aby nás předjel.
Ten situace samozřejmě hned využil, šlápl zprudka na plyn a za mohutného kvílení pneumatik během chvilky zmizel v dálce. Ovšem ne na dlouho. Neuplynulo ani deset minut a opět jsme se setkali. U ztažených závor na nedaleké železniční trati.
Spěchal úplně zbytečně. Riskoval zbytečně, rozčiloval se zbytečně. V té rychlosti si ani nemohl uvědomit, jak krásnou krajinou jede. Nic ,vůbec nic z té rychlé jízdy neměl. Jediné co si z té cesty ten řidič odnášel, byla nervozita, zlost a netrpělivost. Bylo mi ho líto.
To setkání mi připomnělo jeden úryvek z mé oblíbené knihy , z "Malého prince":
"Dobrý den," pozdravil malý princ.
"Dobrý den," řekl obchodník.
Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.
"Proč to prodáváš?" zeptal se malý princ.
"Je to velká úspora času," odpověděl obchodník. "Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden."
"A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?"
"Co kdo chce ..."
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce ...
Milí signálníci, přeji vám pokojné, klidné, neuspěchané léto, prožité s Bohem a s těmi, které máte rádi. :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.