2.7.2009 Mrtvý motýl

Klečela jsem v předsíňce našeho kostela a modlila se (občas, když mám během dne cestu kolem, tak se zastavím "na kus řeči" :-) ).
A na jednou jsem si ho všimla. Ležel před vchodovými skleněnými dveřmi a .... byl mrtvý. Motýl. Veliký, krásný motýl s barevnými křídly.
Bylo mi ho líto. Copak se mu chudáčkovi asi stalo? Proč se zničila taková krása?
Nejspíš se nechál zlákat vůní květinové výzdoby uvnitř kostela a chtěl se dostat dovnitř. Jenže jak se pokoušel proletět dveřmi, znovu a znovu narážel do skla, až nakonec padl vysílením.
Stačilo možná málo a motýl by žil. Možná by stačilo, kdyby popoletěl k druhým, otevřeným dveřím. Nebo mu mohl pomoci nějaký člověk (jenže zkusili jste někdy chytit motýla? ). A nebo prostě a jednoduše mohl počkat, až někdo dveře otevře.
Ale znáte to - nerozumný motýl.
Napadlo mě - nejednáme mi lidé někdy podobně jako ten motýl?
Znovu a znovu o něco usilujeme, snažíme se, trápíme se, modlíme se za určitou věc, snažíme se přizpůsobit Boží vůli té naší, znovu a znovu to zkoušíme a..... ono NIC.
Možná na to jdeme špatně. Jako ten motýl.
Možná by stačilo jen trochu "změnit cestu", trochu ustoupit z té své tvrdohlavosti, neústupnosti a pýchy.
Možná by stačilo přemoci strach, hrdost a nedůvěru, dát se "vzít do ruku" a nechat se zachránit.
A nebo by možná stačilo jen trpělivě "počkat" , až nastane ten správný čas a někdo (Někdo) nám ty "dveře" otevře.
A tak nejednejme jako ten nerozumný motýl, ať neskončíme vysílení a s natlučenými křídly na zemi.
Ať nezničíme zbytečně tu krásu v nás, ale můžeme se svobodně rozlétnout vstříc té největší KRÁSE.