22.3.2013 Příliš se obětujeme

Už čtvrtý den ležím. Potím se, kašlu, smrkám, hekám, lituju se ..
No jo - chřipka jako hrom. Zničeho nic je ze mě "muchoslabá" mátoha.
Ne nechci si stěžovat. Jenom jsem si během těch pár dní něco uvědomila.
Zvlášť když jsem s velkým přemáháním musela sledovat, jak se mně mí nejbližší snaží pomoct.
Ale musím říct: "Díky Bohu za ně" . :-)
I když to znamená, že už druhý den máme k obědu jenom hranolky
I když vím, že následující dny nejspíš nenajdu polovinu nádobí (dcera pomáhala vyklízet myčku :-) )
I když třeba syn špatně přečetl lísteček s nákupem a místo dvou tvarohů koupil dva veliké pytle již zmiňovaných bramborových hranolků :-)
I když třeba není zrovna uklizeno tak, jak bych si představovala.
Co na tom, že všechno není úplně podle mých představ?
Důležité je, že mí blízcí dostali příležitost zjistit, že "na to mají". Že jsou velmi důležití a potřební. Že mohli "zazářit".
Ono je totiž docela těžké umět nejen pomoc příjmout, ale umět o ni i poprosit.
Tak rádi býváme soběstační a na druhých nezávislí, že?
Není pro nás až takový problém druhým něco darovat, ale spíš neumíme dar příjmout..
Uvědomila jsem si, jak mnoho poviiností a úkolů jsem si raději dělala sama.
Ne proto, že by druzí nebyli ochotní mi pomoci, ale spíš možná z nějaké falešné pýchy, že přece jen já sama si umím všechno udělat nejlíp.
Možná pro ten pocit, jak moc nepostradatelná a potřebná jsem.

A právě včera jsem "úplnou "náhodou" sáhla po jedné z knížek Michaela Quoista a otevřela ji na kapitole "Příliš se obětujeme"
(na chřipce je pozitivní to, že má člověk najednou velkou spoustu času na čtení :-) ).

*****

Tak jen pár myšlenek, které mě oslovily:

- v očích sousedů a ... ve vlastních očích jsme získali pověst "lidí, kteří rádi někomu poslouží".
- není to špatné, ale je to velmi omezené a má to svá úskalí. Jsme totiž často nemístně spokojeni sami se sebou, s tím, co jsme považovali za cnost.
- velmi často "v tom není srdce", ale jednáme "laskavě", abychom dostáli své úloze a pověsti poctivých lidí ... a křesťanů, kteří "podávají svědectví"
- vybrali jsme si tu nejsnadnější cestu: dávat něco druhým lidem, zatímco Pán chce od nás něco těžšího: pomoci jim, aby si vystačili sami, ba aby se sami dokázali dávat druhým

Jak jednal Ježíš Kristus, když putoval mezi lidmi?
- V Káně vyžadoval práci od služebníků.
- V Samařsku začal tím, že požádal o vodu.
- Když rozmnožil chleby, vědomě použil skromný dar malého chlapce; několik ryb a několik chlebů, aby učinil zázrak při rozdělování.
- Zachea požádal o pohostinství.
- Ježíš nedělal nic jiného, než se si osvojil metody svého Otce. A Otec, ten nás rozhodně chtěl :zapojt do činnosti"
Kdyby jednal sám, dílo by bylo dokonalejší, ale člověk by byl menší.
- Búh nechce nic dělat bez nás. Dokonce nás vybízí, abychom šli napřed. Na nás nechává odpovědnost za činy.
- Když objevíme, že druzí potřebují nás , je to povznášející. Příliš často držíme své přátele v podřízenosti. I když oni tuto závislost z lenosti či nevědomosti přijímají, nemáme právo jim k tomu dávat příležitost, aniž bychom jim zároveň nabídli možnost povyrůst.
- Nesmíme být těmi, kteří se "sklánějí" k těm, kteří nemají, ale těmi, kdo se přicházejí sdílet jako rovný s rovným
- Nesmíme být těmi, které stále někdo potřebuje, ale těmi, kteří také někdy potřebují ty druhé
- Nesmíme být těmi, kdo neustále dávají, ale těmi, kdo druhé vyzývají, podněcují a pomáhají jim, aby dávali.
- Když druhému něco nabídneme, tímto něčím ho obohatíme, ale on sám zůstane takový jaký byl.
- Když někomu pomáháme, aby překonal sám sebe, působíme, že bude více svobodným člověkem, jak si to přeje Otec
- Co můžeme dát člověku krásnějšího než to, že bude v Božích očích "více člověkem"!

                                                      ***

Pane, zvykli jsme si neustále "se obětovat"
a jsme na sebe pyšní.
Naučili jsme se slovům, která máme říkat,
úsměvům, které máme rozdávat,
skutkům, které máme vykonat ;
a tiše si myslíme,
že jsme dobří křesťané, laskaví,
dobří služebníci svých bratří.
Ale ... budeme vůbec někdy "služebníci neužiteční" ,
tak, jak jsi to od nás chtěl?
Protože díky té naší obětavosti,
druzí zůstávají malí, zatímco my jsme velcí.
Oni jsou stále chudí a my jsme stále bohatí.

Dnes tě prosíme, Bože!
Ať se mnohem méně obětujeme,
abychom mnohem víc milovali.
Pomoz nám, ať přispíváme k tomu, aby druzí rostli,
zatímco my se budeme zmenšovat.
Ať z nich učiníme zachránce,
místo abychom je sami chtěli zachránit.
Pomoz nám, abychom uměli o něco požádat
stejně jako dávat.
A pak už nebudeme "dobrodinci" "chudých".
ale bratři svých bratrů
a budeme ti moci s nimi říkat
Otče "náš".

(podle knihy "Bůh mě čeká" , Michael Quoist )