27.1.2013 Boží dotek, aneb trocha toho sdílení

Po dlouhé době jsem dnes slavila mši svatou ve svém kostele. Píšu ve "svém", protože i když už mě život dávno zavál někam úplně jinam, do jiné farnosti, tenhle kostel bude vždycky ten "můj". Taková jakási "srdeční záležitost", bez ohledu na to, kde se právě cítím víc "doma".

Usedám přede mší do lavice a už se na mě hrnou ze všech stran vzpomínky: Támhle jsem sedávala, když mi bylo nějakých 15 let. Před tímhle oltářem jsme si slibovali lásku úctu a věrnost nejen my dva s manželem, ale i mí rodiče a dokonce i prarodiče. A Panna Maria na hlavním oltáři se pořád stejně krásně a tajemně usmívá.
Potom začínají hrát varhany a zní stejně jako kdysi. Tak důvěrně známé to je...

A potom se čtou čtení a evangelium a mně ožívá před očima jedná obzvláště silná vzpomínka z poněkud novější doby. Patří k takovým těm vzpomínkám, které si člověk už navždy uchová v srdci. Vzpomínkám na chvíle, které vám připadaly jako "Boží dotek" nebo jako "Boží políbení"  :-).

Bylo to tenkrát zvláštní období v mém životě, kdy jsem se Boha úpěnlivě dotazovala: "Tak, jak to tedy  Pane, je? Kde mě chceš mít? Jaký je můj úkol? Kde je to moje správné místo?" Jak budu nejvíc užitečná?" A připadala jsem si tak velmi, velmi malá, nicotná, nepotřebná a neužitečná...

Od oltáře právě zaznívá 1. čtení  z knihy Nehemiášovi a slova kněze Ezdráše: "Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!" a o kousek dál: "Nebuďte zarmoucení, neboť radost z Hospodina je vaše síla!"
Ano , byla jsem tehdy hodně skleslá, smutná a jakoby bez pevného směru a cíle. Ale o to víc a vytrvaleji jsem volala k Bohu, aby mi ukázal cestu.

A už slyším slova druhého čtení z listu apoštola Pavla Korinťanům. Stejné čtení které mě oslovilo už před lety.
Pavlova slova o tom, jak jsme všichni údy jednoho těla spojeni jedním Duchem.O tom, že v církvi máme různá povolání, různé úkoly a služby. A že jsme všichni stejně důležití, potřební a nenahraditelní.

Musím se pousmát nad tím, s jakou naléhavostí a tvrdošíjností jsem se tehdy Boha neustále dotazovala:

"Tak čím mám pro Tebe a pro druhé být? Potřebuješ mě vůbec? Jan Křtitel byl Hlasem, Terezka z Lisieux byla Láskou. Matka Tereza Světlem .... a co já, Bože?"

A tenkrát jsem "to" uslyšela naprosto zřetelně a jasně. Bylo to jako blesk z čistého nebe, jakoby někdo (Někdo :-) ) v temné místnosti rozsvítil světlo. Najednou jsem s naprostou jistotou věděla kde je moje místo, čím jsem a čím mám být.
Totiž, že mám být ÚSMĚVEM.
"Úsměvem", který těší a povzbuzuje druhé. Který přináší druhým útěchu a radost. A taky pokoj a smíření. Být nejen tím, kdo "pláče s plačícími" ale také se "raduje s radujícími"
Zní to tak obyčejně a jednoduše, že? Ale pro mě to tehdy znamenalo úplně nový pohled na sebe a na druhé.
Zjistila jsem totiž, že se můžu usmívat i tehdy, když mi do smíchu právě moc není.
Že se dá docela dobře usmívat i přes slzy.
Dá se usmívat na toho, kdo mě nemá rád a kdo se na mě mračí
Zdá se to nemožné, ale usmát se dá i tváří v tvář trápení a bolesti. Protože ten úsměv nepramení z nějaké povrchní vnějškové veselosti, ale z hluboké vnitřní radosti, pramenící z vědomí Boží lásky a blízkosti. Protože - "Radost z Hospodina je vaše síla!" (Neh 8,10)

Přeji všem hodně úsměvů :-)