Někdy stačí málo

Stačí tak málo

Stačí tak málo a stane se tak mnoho...
Stačí se třeba jenom na někoho usmát.
Usmát se na něčí duši...
Stačí, aby se duše usmála na duši, aby duše podepřela jinou duši...
Úsměvem.
Slovem.
Jednou větou, větou v pravou chvíli...
Nenápadně, třeba bezděčně.

Stačí, aby duše duši podepřela vědomím bezpečí, pomoci, jistoty.
Stačí, aby duše podepřela duši láskou...
Stačí tak málo a stane se tak mnoho...

Stačí tak málo.
Stačívá tak málo.
A jeden svět se nerozplyne.
Jedna pevnina - celá jedna pevnina - se nepotopí...
Jeden život, který se už už potápěl, se nepotopí...
Někdo možná čeká teď na náš úsměv.
Na naši blízkost.
Naše slovo.
Čeká - a my si ani neuvědomujeme, že čeká. Neuvědomujeme si, že stačí tak málo a stane se tak mnoho...

Někdo čeká - někdo možná čeká.
Dnes.
Zítra...
V tuto chvíli...
Čeká?
Dočká se?

      (podle M.Petišky)

P.S. Tento text mi dneska vypadl k nohám z jedné knížky, kterou jsem náhodou vzala do ruky. Snad někoho potěší tak, jako potěšil mě. :-)