Opadaný věneček - Marceline Desbordes - Valmorová

OPADANÝ  VĚNEČEK

Marceline Desbordes - Valmorová

Vezmu svůj věneček, který mi opadal
do zahrad Otcových, kde květ smí znova kvést:
má duše klečící tam vypláče svůj žal,
Otec zná tajemství, jak vyrůst nad bolest.

Půjdu mu povědět svým pláčem pokorným:
"Hleď, já jsem trpěla..." On na mne pohlédne;
čas půvab vzal mým dnům a krásu tvářím mým,
leč Otec pozná mě i v bídě bezedné.

A řekne: "To jsi, ty, děvenko sklíčená ?
Tvůj krok je mátožný, asi ti chybí zem.
Mé dítě, já jsem Bůh. Neplač už duše má,
měj dům i srdce mé. Pojď, vždyť už čekal jsem."

"Ó něho ! Bezpečí ! Můj Otče, znám Tě, znám !
Tvé dítě plakalo a pláč až k Tobě zněl.
Tys byl má naděje, proto Tě získávám,
v Tvých rukách najdu zas, co chvat můj poztrácel.

Ty neodhodíš květ, když ztratí krásu svou.
Tvá láska odpouští víc než zem nestálá.
A neztratíš jistě dceru nevěrnou,
jež neprodala nic a vše jen rozdala."

              (překlad Gustav Francl)