"Bum" klepnul mě dneska dost bolestivě do hlavy jeden z posledních zbylých kaštanů, který se ještě do poslední chvíle držel na stromě.
Byla to docela pecka (taková hodně pichlavá) a mně ......(ne nerozsvítilo se mi v hlavě :-) , ani jsem nepřišla na žádný převratný objev jako Isaac Newton),
jen mě napadlo takové obyčejné přirovnání.
Denně potkáváme spoustu lidí, kteří nám připadají tak trochu pichlaví jako ten kaštan:
- nepříjemná prodavačka v supermarketu, která vám zboží a drobné hází velkým obloukem, až se vše pomačká a rozsype
- řidič, tramvaje, který vám zavře dveře těsně před nosem a vy mu můžete jenom zamávat
- učitelka, která si "zasedla" na vašeho syna
- neodbytná "kamarádka" (spíš známá), která vám neustále telefonuje a zdržuje vás.
- paní z vedlejší ulice , která vám nikdy neodpoví na pozdrav a nikdy se neusměje
- pán, který vás naprosto bezostyšně a bez mrknutí oka předběhne ve frontě na poště
....
Našlo by se hodně takových příkladů, že?
Ono ale může být všechno trochu jinak. Tak jako pichlavá slupka kaštanu v sobě skrývá nádherný, hlaďoučký, krásně hnědý kaštan, který každého potěší, tak i ti naši "pichlaví" blížní mohou skrývat pod "slupkou" něco krásného.
Stačí jedno - nebát se, že se "popíchám" a snažit se to krásné v druhých objevit.
Někdy stačí málo: úsměv, pozdrav, rozhovor.... a najednou zjistíte, že:
- ta "protivná" prodavačka už potřetí během týdne slouží 12tihodinovou službu, je k smrti unavená a ráda by byla doma se svými dětmi
- ten řidič, který vám ujel, vás prostě nemusel vidět
- ze "zlé" učitelky, která si "zasedla" na vašeho syna se po chvilce hovoru vyklube docela fajn ženská, která jenom důsledně vyžaduje po svých žácích ,aby plnili svoje úkoly a která dělá "první poslední", aby z vašich dětí něco bylo
- neodbytná "kamarádka" je jenom strašně moc nešťastná a úplně sama a nemá nikoho (jen vás), komu by se svěřila
- paní z vedlejší ulice, vám neodpoví na pozdrav jen proto, že už má léta šedý zákal a prostě vás nevidí. A že se neusměje? Ona má taky ještě i kromě šedého zákalu obrnu ve tváři
- a ten předbíhající pán na poště , ten spěchal na vlak (poslední, který jel ten den).
Neříkám, že vždy má "pichlavost" našich bližních nějaké to pěkné vysvětlení, ale z vlastní zušenosti vím, že v drtivé většině případů ano.
Je to většinou velmi osvobozující zjištění.
A tak nám všem přeji, abychom ve druhých vždy nacházeli jen to dobré, lepší a ještě lepší a věřte - rozhodně se nám potom bude mnohem lehčeji žít.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.