24.5.2011 Mám Pána před očima stále...

V předsíňce našeho kostela je příjemně a milo. Zvlášť v parném a horkém dni je tu chládek a stín.
Otevřenými dveřmi sem zvenčí proniká jen jakoby zdálky šum ulice a sluneční paprsky se odrážejí ve skleněných tabulkách velkých dveří, oddělujících předsíňku od zbytku kostela.
Někdy svítí slunce tolik, že je dovnitř do kostela a na svatostánek jen stěží vidět. Člověk jakoby v zrcadle vidí sám sebe a vše, co se odráží ve skleněné výplni dveří.

Záleží potom na tom, na co zaostříme svůj zrak.
Zda na sebe a svůj odraz ve skle nebo na to co je uvnitř kostela, tedy především na oltář a svatostánek.

Napadlo mě, že v našem duchovním životě je to dost podobné. Vše záleží na tom, na co (na koho) "zaostříme svůj pohled".  Buď se budeme soustředit sami na sebe a na svoje přání a vůli a budeme "vídět jen sami sebe", nebo na sebe "zapomeneme" a soustředíme se na Boha a jeho vůli a necháme se Jím vést..
Nikdy ale nezvládneme obojí zaráz, že  ? :-).

 
A tak kdykoliv mi do očí "zasvítí slunce" vzpomenu si na slova z Písma: "Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal."(Skut 2,25)

Mějte se krásně a slunečně.:-)