24.9.2009 Dvě sluníčka, popeláři a duha

Seděla jsem nedávno v tramvaji a vracela se z města. Pršelo. Hodně pršelo. Šedé a smutné obloze odpovídala i nálada ostatních cestujících ve voze, kteří netečně, až mrzutě koukali přes opršená okna.

Ale potom se najednou během chvilky rozjasnilo a do tramvaje vtrhlo sluníčko. Vlastně dvě sluníčka. Přistoupili dva malí kluci, dvojčata, se svojí maminkou.
Celá tramvaj se rázem zaplnila jasnými a veselými hlásky, které nebylo možné přeslechnout.
Ti dva se neustále o všechno zajímali, všechno komentovali, na všechno se vyptávali a maminka jim ani nestačila odpovídat.

Potom za oknem uviděli popelářské auto. Ukažte mi malého kluka, kterého pohled na popeláře nenadchne. Malí mudrcové nezklamali.

První: "Jé, hele to auto ! Popeláři !To je ale krása !
(pár lidí v tramvaji otočilo hlavy, aby se podívali, co propána může být nádherného na popelářském voze)
Druhý: "A podívej, má duhu !"
(na boku auta byla opravdu namalovaná duha)
První: "No jó, když prší, tak je vždycky duha
Druhý: "Ne, vždycky ne, musí svítit taky sluníčko."
(kluci se v meteorologických jevech evidentně vyznali)
Ovšem potom popustili uzdu fantazii.
První: "To je takový "pršící auto".
Druhý: "Jo. A rozváží lidem duhu až do domu.
První: "Aby byli veselí."
Druhý: "A nebyli smutní."

Tváře všech cestujících okolo se začaly pomalu vyjasňovat.
Už nevím, jak ten "učený" rozhovor skončil, protože kluci na příští stanici vystupovali, ale jisté je, že na chvilku několika lidem rozzářili šedivý a deštivý den.
Všichni jsem se ještě dlouho usmívali a já jsem si s vděčností uvědomila, jak je dobře, že i v našem životě se občas najde někdo, kdo nám prozáří naše "deštivé a smutné dny".
Je jedno, jestli toho člověka známe 20 let nebo se jen tak mihne kolem nás (jako právě ti dva malí kluci z tramvaje). Důležité je, že existují a že i uprostřed "deště" dokáží vykouzlit "duhu".

P.S. Zdravím všechna svoje "sluníčka". Jsem moc vděčná, že vás mám ve svém životě. Však vy už budete vědět... :-)