25.7.2009 Nebýt prázdným oltářem

V našem kostele (na Starém Brně) se restauruje oltář.
Je to nádherný stříbrný barokní oltář s obrazem Panny Marie.
Seděla jsem tam tak před ním a přemýšlela o tom, proč je najednou smutný, prázdný, jakoby "bez života" (i když se jeho opravené části nádherně třpytí a lesknou).
Potom mi to došlo.Na tom oltáři (a v něm) chybí totiž dvě zásadní věci: předně eucharistický Ježíš, (svatostánek je po dobu opravy přemístěn do boční kaple) a potom také obraz Panny Marie, který ke Starému Brnu neodmyslitelně patří.¨
Napadlo mě, že s námi lidmi je to podobné. Pokud nebude Ježíš středem našeho života, pokud Ho v sobě neponeseme, budeme smutní, prázdní křesťané bez života, stejně jako ten prázdný oltář, byť bychom na povrchu zářili a "leskli se".
Také obraz Panny Marie je pro nás v našem životě důležitý. Protože ona je pro nás ukazatelem a směrníkem na cestě k Bohu.
A ještě jedné věci jsem si všimla. Celý ten náš oltář je obklopený lešením. Jakoby ho to lešení spoutávalo a oddělovalo od okolního světa. Všude na tom lešení také visí nejrůznější cedule s nápisy "nevstupovat" , "vstup zakázán" nebo "vstup na vlastní nebezpečí".
Nejsme na tom my lidé podobně? Nestavíme kolem sebe podobná "lešení" s výstražnými nápisy? Lešení postavené z předsudků, strachu, ješitnosti, pohodlnosti, nelásky...?
Nebráníme my sami těm ostatním kolem nás, aby se k nám mohli přiblížit? Nebrání nám to "lešení" nést Ježíše druhým?
Přeji vám i sobě, aby byl Ježíš vždy středem našeho života a aby nám žádné "lešení" nezabránilo nést Ježíše svým bližním.