6.4.2008 Jen takový malý smutek

Stalo se to na začátku minulého týdne. Měla jsem sraz se svým synem na nádraží na tramvajové zastávce. Někde se zdržel a tak jsem tam jen tak seděla na lavičce, čekala a pozorovala to hemžení kolem mě.

Potom jsem ji uviděla. Seděla na vedlejší lavičce a něčím neustále přitahovala mou pozornost. Snad to bylo tím, že stejně jako já nenastoupila do žádné z tramvají, které neustále přijížděly a odjížděly. Jen tam prostě tak smutně seděla a skoro netečně koukala před sebe. V jejich očích byl smutek a prázdnota.

A ve mně se začal hádat rozum (R) se srdcem (S):

S: "Neměla by ses jí zeptat, jestli náhodou něco nepotřebuje?"

R: "Co blázníš, přece se nebudeš vnucovat, co si o tobě pomyslí?"

S: "Ale ona vypadá tak smutně, třeba si potřebuje popovídat."

R: "Akorát se ztrapníš."

S:"Co je na tom? Prohodíš pár vlídných slov, nikdy ti to přece nedělalo potíže."

R: "To je nesmysl, ještě si řekne, že ji obtěžuješ."

Zatímco se ti dva hádali, žena se zničehonic zvedla, nastoupila do tramvaje, která se právě chystala k odjezdu a najednou byla pryč. A ve mně zůstal maličký smutek, že jsem promeškala a opomněla něco důležitého. Aspoň jsem se za ni v duchu pomodlila. Ne neudělala jsem nic zlého, ale mohla jsem udělat víc, nebo aspoň něco.

Také máte občas pocit, že jste něco "prošvihli"?

Ale proč to vlastně všechno píšu? Chci vás jenom upozornit, abyste se příliš nepolekali a nevyděsili, až se na vás na ulici vrhne nějaká bláznivá ženská a bude si chtít s vámi povídat :-) Nejspíš to budu já a budu se asi právě snažit nepřeslechnout ten jemný, tichý a naléhavý vnitřní hlas, který mi bude našeptávat, že právě vy potřebujete povzbudit, potěšit nebo obejmout.:-)

Mějte se krásně, vaše optimistka