Za koho můžeme být považováni ?

MUDr. Jaroslav Kašparů vypracoval vlastní klasifikaci, podle které je možno utřídit lid kostelní. Mírně doplněná může vypadat takto:

Chodiči: Lidé, kteří chodí na mše svaté skoro pravidelně, ale zásadně nepřijímají svátosti, nikdy se aktivně neúčastní bohoslužeb a neúčastní se tvorby farního společenství. Poznají se dále podle toho, že po skončení mše svaté ihned a rázným krokem vyrazí k domovu. Bohoslužbu mají za sebou a vše ostatní je věcí faráře; nemají co řešit, maximálně si myslí své.

Konzumenti: Mají mnoho společného s chodiči, avšak přijímají pravidelně svátosti a navíc se účastní skoro všech dalších programů. O všem buď nadšeně básní nebo naopak vše neustále kritizují (samozřejmě jen mezi sebou - před farářem zarytě mlčí). Samostatné iniciativy a aktivity se však od nich nedočkáte.

Plniči: Lidé, kteří si jedenkrát za rok splní svoji náboženskou povinnost tím, že se vyzpovídají u řádně zřízeného kněze a přijmou svaté přijímání. Také jednou. Splnili povinnost a zase mají na rok vystaráno.

Jednoročáci: To je onen, asi každému dobře známý, hlučící dav, který se shromáždí o půlnoční mši svaté mezi dveřmi kostela a vzbuzuje tím dojem, že už je plno. Hodně lidí musí zůstat před kostelem, aby po odchodu jednoročáků zjistili, že by se do kostela v pohodě vešli. Po vzoru ostatních se jednoročáci buď o náboženská gesta snaží nebo ne, podle toho, jaká je v kostele tma. Po celý rok vás budou přesvědčovat, že oni jsou věřící, protože vědí, kde je kostel a na požádání jsou ochotni vám zazpívat Narodil se Kristus Pán.

Kolečkáři: Ti mají kontakt s církví jen dvakrát za život a jedenkrát po smrti. Jejich zbožnost je na kolečkách. V kočárku na křest, ve Felicii či oktávce na svatbu a v pohřebním voze ke hrobu.

Kůrovci a podkůrovci: Jsou to vždy ti samí lidé, kteří se každou neděli shromáždí na kůru u varhan či hodně vzadu v kostele pod kůrem. Vůbec ne za účelem zpěvu. Shora či z dálky pozorují hlavy pod nimi či před nimi sedících a pokud je kázání příliš nudné, krátí si dlouhou chvíli tím, že studují zpěvník. Z ptačí perspektivy a zadních pozic je vše jiné - zábavnější a přehlednější. A je tam větší bezpečí - co kdyby ten farář něco chtěl?

Občasníci: V kostele se objeví a sami dobře nevědí, proč a za jakým účelem se tu nacházejí. Možná se do kostelní předsíně schovávají před nečekaným deštěm. A ten přichází občas.

Všeználci: Stále cestují po republice i zahraničí, navštěvují všechny možné i nemožné faráře a farnosti a vždy přivezou nějaké převratné doporučení, jak to dělají jinde (doplněné seznamem úkolů pro faráře). Když je kněz poprosí, aby sami něco zařídili či udělali, na nějaký čas zmizí se slovy: Víte, já toho mám moc, já musím cestovat.

Neználci: Nic nevědí, nic neumějí, na nic nestačí. Alespoň to říkají. Snad, aby se po nich něco nechtělo? Poutní aktivisté: Jezdí po všech poutích v okolí i daleké cizině (nejčastěji mariánských), všude prožívají pokaždé nové obrácení a jsou ochotni k jakékoli službě či práci pro farnost. Někdy si pro všechnu horlivost nevšimnou, že se jim pomalu rozpadá jejich vlastní rodina.

Staromilci: Stále vzpomínají na staré dobré zašlé časy, kdy byl kostelíček plný a které se už nikdy nevrátí. Všechno nové v kostele buď trpělivě snášejí s frází - jo, ta dnešní doba! - na rtech, nebo se aktivně přičiňují o návrat starých časů tím, že vyhazují zlobivé děti z kostela.

Blahoslavený lid věřící: Zde najdete z každé předchozí kategorie trochu. Rozdíl je v tom, že jsou tito lidé ochotni učit se od druhých, objevovat v jejich postoji něco dobrého a opouštět to, co jim brání žít ve společenství církve. Patří sem lidé, kteří nejen s církví a v církvi aktivně žijí, pomáhají ji oživovat a snaží se v ní sloužit, ale spolu s ní také trpí. Sám Teilhard de Chardin prohlásil: "Blahoslavení, kteří trpí tím, že nevidí církev tak krásnou, jak by si přáli, ale právě proto pro ni tím více žijí a pracují." Pár takových znám...

zdroj: www.opatbrno.cz