29.3.2008 Potopila jsem se s Titanicem

Tenhle článek píšu bezprostředně po návštěvě výstavy "Titanic - výstava artefaktů" a zážitek to byl natolik silný, že se o něj s vámi musím podělit.
Jak ale popsat celou tu zvláštní a působivou podívanou ? Začnu od začátku.

Výstavu můžete zhlédnout u nás v Brně na Heršpické ulici č.9 (bývalá budova Bauhausu). Po zaplacení nemalého vstupného (jeden lístek průměrně 250,-Kč, ale stojí to za to) se rázem ocitnete na té velké slavné lodi.
Hned u vchodu si u "lodní stevardky" vylosujete svůj vlastní "palubní lístek". Na každém lístku je skutečné jméno skutečného pasažéra, který se na Titanicu plavil. Dozvíte se, jak se dotyčný jmenoval, čím byl, s kým a kam cestoval, dokonce i to, jakou cestoval třídou.
Stevardka nás upozornila, že na konci výstavy se podle svého lodního lístku dozvíme, zda právě vy byste jako cestující byl zachráněn, nebo ne.
Takže vzhůru na palubu.
Hned v prvním sále vás uvítá lehká taneční hudba podbarvená hukotem lodních šroubů. Jsme v první třídě. S úžasem prohlížíte osobní věci (nebo to, co z nich zbylo) jednotlivých pasažérů.
Všechny ty peněženky, cestovní tašky, mince, náhrdelníky, brýle, části oblečení... Každá věc měla svého skutečného majitele. Patřily konkrétním lidem, kteří měli jméno i tvář a konkrétní osud. Až vás z toho mrazí, kolik lidských osudů, je skryto v těch vystavených drobnostech.
Kladete si otázky:
- Komu patřil medailon s iniciálami V.J.?
- Kdo nosil tuhle peněženku ?
- Který cestující ztratil tady tu botu ?
- Jaká byla ta dáma, která nosila ve vlasech tuhle sponu ?
- Kdo hrál s těmito kartami ?

Na stěnách čtete slova a věty, které vyslovili někteří cestující, když se Titanic začal potápět. Jsou to nejen slova strachu a obav, ale i lásky
- "Prožila jsem s tebou celý život, neopustím tě ani teď"

a naděje - "Doufám, že se z toho dostaneme v pořádku, mám doma ženu a 5 capartů" (stevard, jehož jméno jsem nakonec našla mezi obětmi).

Chvílemi se vám až tají dech a neubráníte se dojetí. V jednom okamžiku to i zastudí. To když si můžete sáhnout na "opravdový" ledovec a zanechat na něm otisk své ruky.

Pokračujete v prohlídce dál a dál. Už neslyšíte salonní hudbu, ale podmořské dunění hlubin a najednou jste na samém konci prohlídky.
Tady, před velkou osvětlenou tabulí se jmény všech cestujících a posádky je největší tlačenice. Všichni s napětím hledají to "své" jméno ze "svého" palubního lístku.
Byli jsme zachráněni ? Nebyli ? Malí i velcí, všichni to prožívají s napětím. Někteří jen tak v zamyšlení sedí na lavičce před sáhodlouhým seznamem jmen a ztichle je pročítají.
Jak jsem dopadla já ? Jako většina cestujících třetí třídy. Nepřežila jsem, stejně jako manžel (aspoň, že všechny naše děti přežily :-) )

Napadla mě ale jedna věc. My všichni se jednou ocitneme na konci, kdy bude jedno, jestli jsme cestovali první, druhou nebo třetí třídou. Bude také jedno, jestli jsme byli cestujícími, kapitány nebo topiči pod kotly.
I my jednou budeme na KONCI , kdy se bude rozhodovat, jestli budeme zachráněni nebo ne. Oproti lidem z Titanicu však máme jednu velikou výhodu. Můžeme (tím, jak prožijeme svůj život) ovlivnit to, jak to s námi nakonec dopadne
Takže, snažme se svůj život prožít co nejlépe, abychom si na jeho konci mohli s radostí a s nadějí zazpívat píseň, která zněla, když klesal Titanic ke dnu. "Blíž k Tobě Bože můj ..."

Mějte se všichni hezky, vaše optimistka.