21.9.2007 V nemocnici

Nemoci si navybírají mezi optimisty ani pesimisty. A už vůbec se nevyhnou jejich dětem.

Stalo se i mé dceři. Byla ve školce sotva týden a už si ji vyhlédl jeden bacil. Zřejmě si řekl: "Tahle holčička je tu nová, ještě se se mnou nesetkala, hupsnu na ni, ať si vyzkouším, jak jsem silný."

Bacil to byl asi opravdu silný, protože přestože byl obyčejný angínový, dcera skončila v dětské nemocnici. Nemohla tři dni nic jíst, pít, dokonce ani polknout, takže skončila na kapačkách. Naštěstí byla velmi statečná. Možná i díky tomu, že jsem mohla být v nemocnici s ní.

Asi každý, kdo byl nucen v nemocnici strávit nějaký ten čas, mi potvrdí, že je to jako ocitnout se v jiném časoprostoru. Všechno je najednou jiné. Jinak ubíhá čas, jiné zvuky, jiné vůně (no v případě nemocnice spíš pachy), jiní lidé.

Hlavně ten čas tu plyne tak nějak pomaleji.

Přestane vás zajímat, jestli si ten který politik potřásl pravicí s jiným politikem, je vám jedno, že právě probíhá stávka železničních odborářů, nebo jestli někde ve světe právě zuří hurikán.

Váš každodenní život se smrskne na takové "důležité" věci jako měření teploty, čekání na výsledky vyšetření z laboratoře nebo ponocování s kelímkem kávy u dětské postýlky.

Není divu, že když potom příjde ten den "D" a vy opouštíte se zdravým dítětem brány nemocnice, připadáte si jako cestovatel, který se právě vrátil z hodně daleké, dlouhé a exotické cesty. To se potom po návratu domů vrháte na všechny sousedy a známé, které potkáte a nadšeně se s nimi zdravíte, jako kdybyste je neviděli celou věčnost.

Stejně tak i já s dcerou. V den kdy nás obě propustily z nemocnice jsme spolu vyrazily na nákup. Poté, co jsem se bouřlivě přivítala se sousedkou, pošťačkou a trafikantem, došlo i na naši známou paní pokladní. Je pravda, že trochu zrozpačitěla a koukala na mě jako bych se zbláznila, když jsem ji začala nadšeně zdravit a vyprávět jí, jak jsem ráda, že ji ZASE vidím. Vůbec mi nedošlo, že jsme se neviděly jen pár dní. A aby byl dojem dokonalý, dcera také přispěla "se svojí troškou do mlýna": "Já jsem měla kapavku (rozuměj kapačku) prohlásila jasným hláskem na celou samoobsluhu.

V té chvíli mi došlo, že se můj život opět vrátil do "normálu" a že to právě byla definitivní tečka za naším angínovým (nemocničním) obdobím.

Milí lidé, tímto zdravím všechny maminky a tatínky, kteří jsou právě se svými dětmi v nemocnici a vám ostatním přeji : Buďte zdraví nejen na těle, ale i na duši.

Vaše Optimistka

P.S. Ještě bych chtěla touto cestou poděkovat všem lékařům a sestřičkám ze 46.oddělení II. interní kliniky dětské FN v Brně a jmenovitě MUDr Tomáši Jimramovskému. Během celého našeho pobytu jste byli všichni nesmírně milí, lidští, vstřícní, profesionální, chápaví, laskaví ... prostě nej... Děkujeme.