23.4.2010 Cestou necestou

Byly doby, kdy jsem si myslela, že nejlepší cesta je ta nejkratší a nejrychlejší. Prostě - "přpravit, pozor, start" a potom už jen bez uhnutí spěchat k cíli.
To až mnohem později jsem pochopila, že i cesty klikaté, obtížné nebo jinak nesnadné mohou být krásné a obohacující.
Stejně jako v životě. Občas se nám může zdát, že cesta kterou nás Bůh vede je příliš těžká,dlouhá a klikatá. Že jsme si ji představovali trochu jinak, že to není "nic pro nás".
A chce se nám zavolat:
"Ale ne, Pane, takhle jsem to přece nechtěl(a) !"
"Takhle jsem si to nepředstavoval(a)"
"To přece nemůžu zvládnout."
"Kam mě to vedeš?"
"Jak to myslíš?"
"Mám strach, že nedojdu"

Přiznám se, že dřív jsem se podobnými otázkami dost často trápila, ale dnes už to vidím trochu jinak. Poučila jsem se kdysi od svých dětí.
Pokaždé, když jsem v pokušení zoufat si nad "klikatostí" a obtížností své životní cesty, vybaví se mi vzpomínka na jeden z dávných rodinných výletů.

Spolu s našimi (tehdy ještě hodně malými dětmi) jsme šli po jedné z turistických stezek v Adršpašských skalách, kterou jsme tehdy ještě neznali.
Už na první pohled vypadala dost neschůdně, nepřístupně a obtížně. Různě se klikatila, prudce stoupala i klesala. Šplhali jsme po žebřících, přecházeli lávky nad hlubokou vodou a snažili se vyhnout ostatním turistům na úzkých dřevěných chodnících mezi bažinami. Chvílemi to dokonce vypadalo, že bloudíme a že snad ani nikdy nedojdeme do cíle
My dospělí jsme z toho byli trochu nesví, ale ne tak naše děti.
Beze strachu a bezstarostně si vykračovaly a radostně si užívaly krásné přírody.
Nedělaly si starosti s tím, že zabloudíme, nelekala je délka cesty, ani její prudké stoupání.
Netrápilo je to jak a kudy naše cesta povede nebo jak a zda vůbec dojdou. Ani o zásoby jídla a pití se nestrachovaly.
Naprosto a ve všem důvěřovaly nám rodičům.
Věděly, že když je začnou bolet nohy, tatínek vezme do náruče. Že když nebudou moci vyšplhat na skálu, někdo jim určitě podá pomocnou ruku.
Že i náplast na otlačenou nohu se vždycky najde a stejně tak i jídlo a pití. A že přes nebezpečné úseky cesty je někdo vždy určitě bezpečně převede.
Někdy malým dětem tak trochu závidím tu jejich bezelstnou a naprostou důvěru v nás rodiče.

Ale ani my dospělí si nemusíme dělat starosti s tím, kudy se náš život ubírá. I když ta naše cesta životem může vypadat často obtížně a neschůdně.
Je tu přece vždycky nablízku náš milující Tatínek, který nás vede láskyplně a bezpečně. Který nás nejen drží za ruku, ale někdy (to když jsme hodně slabí a unavení) nás dokonce vezme do náruče a nese nás. Který má nachystanou i náplast, když se nám na duši "udělá puchýř".
Milující Tatínek,který je pořád na blízku a ví, kam máme dojít. Je dobré si to občas připomenout.

Když si tedy přestaneme dělat starosti a nebudeme ztrácet čas zbytečnými obavami, možná nám potom zbyde víc času na to, abychom si všimli jak je ta naše cesta vlastně krásná, obohacující a Bohu přibližující.
Uvidíme i to, co bychom dřív pro samé "strachování se" třeba přehlédli. Přestaneme myslet na sebe a všimneme si ve svém životě lidí, které bychom jinak bez povšimnutí minuli. Náš život bude bohatší. Ale hlavně se budeme vděčně a víc radovat z cesty, na kterou nás Bůh postavil.

Ať už se nacházíte na cestě klikaté, rovné, krátké nebo dlouhé, přeji vám i sobě -
ať je Bůh vždy před námi a vede nás,
ať je vždy za námi a popohání nás,
ať je vždy pod námi a nese nás,
ať je vždy nad námi a žehná nám.