12.8.2009 Být slunečnicí

Stoupala jsem dnes ráno do kopce ke kostelu a nebylo mi právě nejlíp. Znáte to, někdy se to všechno začne na člověka hrnout ze všech stran - starosti, problémy, smutky....Bylo mi všelijak.
Ale potom jsem ji uviděla a prostě jsem se musela usmát. Veliká krásná slunečnice rostla u cesty a žlutě mávala na kolemjdoucí.
Uprostřed slunečnicového pole by si jí člověk jen sotva všimnul, ale tady ji okamžitě uviděl každý, kdo šel okolo. Rostla si totiž osamoceně uprostřed příkopu hned vedle chodníku. Nutno říct, že je to příkop ošklivý, plný nejrůznějšího smetí a bahna, zarostlý všemožným plevelem.
Navzdory tomu všemu tam ta slunečnice odvážně rostla a zkrášlovala ten nehezký kousek země kolem sebe. A určitě potěšila každého, kdo tudy šel, stejně jako mě.

My lidé si možná občas taky připadáme jakoby "v příkopě". Zapomenutí, osamocení, "po kolena v bahně"... Možná se občas ptáme: Proč nás Bůh "zasadil" právě sem, do tohoto místa, do této situace, do tohoto okamžiku ? Proč tak daleko od našeho "slunečnicového pole" ?
Možná je to právě jen pro nějakého "kolemjdoucího" , "který právě prochází našim životem" a který potřebuje potěšit, povzbudit, podržet...,který potřebuje třeba jen náš úsměv, povzbuzení nebo naši modlitbu...
Je mnoho způsobů, jak být pro druhé "slunečnicí". Láska je vynalézavá.
A kdosi moudrý jednou řekl, že "duše, která miluje, je malým sluncem, které vyzařuje Boha."
A tak přeji všem krasný slunečný zbytek prázdnin a ............"slunce ať svítí , kde jsi ty".